Co se děje s cenami energií?

ElektřinaPlyn

Důvodů pro dlouhotrvající růst cen energií je celá řada. Shrnuli jsme ty hlavní:

Nejvýraznějším faktorem, který v současné době ovlivňuje ceny elektřiny, plynu i ropy, je probíhající válečný konflikt na Ukrajině. Na otevřenou ruskou válečnou agresi zahájenou 24. února zareagoval svět uvalením stupňujících se sankcí na samotný stát i na jeho konkrétní představitele. Cílem souboru opatření je snaha oslabit ruskou ekonomiku a zapůsobit i na jednotlivce s vlivem na prezidenta Putina, aby Rusko ukončilo válku a mohlo se začít s hledáním diplomatického řešení.

Rusko je významným dodavatelem zemního plynu a ropy, přes 40 % spotřeby zemního plynu v zemích Evropské unie pochází z Ruska, samotná Česká republika je na ruském plynu závislá téměř ze 100 %, u dodávek ruské ropy činí podíl v EU přes 36 procent, přímo Česká republika odebírá z Ruska přes 35 procent své spotřeby. Rusko tak má k dispozici významnou páku v podobě hrozby ukončením dodávek plynu a ropy do Evropy a ekonomické sankce, byť jsou poměrně masivní, nemohou dosáhnout takové úrovně, aby měly skutečně drtivý účinek.

Navíc je Rusko jadernou mocností, což vylučuje přímý vojenský zásah na osvobození Ukrajiny. Evropské státy i svět tak Ukrajinu podporují především dodávkami zbraní, vojenské techniky, humanitární pomoci a péčí o uprchlíky, kterých od počátku konfliktu ze země odešlo již několik milionů.

Odhalení zvěrstev páchaných ruskými vojáky na obyvatelích Buče a dalších ukrajinských měst a obcí, odkud se ruská vojska postupně stahují, vyvolalo úvahy o zpřísnění sankcí, včetně urychleného vypovězení kontraktů na plyn z Ruska.

Nervozita na trhu

Nevyzpytatelné chování Ruska včetně reálné hrozby přerušení dodávek zemního plynu a ropy do Evropy způsobuje značnou nervozitu energetického trhu. Cena plynu se drží velmi vysoko a jakákoli zpráva z Ruska nebo Ukrajiny způsobuje její další výrazný výkyv. Posledním příkladem je rozhodnutí ruského prezidenta od 1. dubna přijímat platby za dodaný plyn pouze v rublech pod pohrůžkou pozastavení dodávek. Samotné „uzavření kohoutů“ představuje poměrně složitý technický proces a přineslo by komplikaci i pro Rusko, které nemá kapacity na skladování přebytků ani infrastrukturu k přesměrování toku veškerého plynu k případným novým zájemcům. Státy, které od Ruska plyn nakupují, požadavek platby v rublech odmítly jako porušení podmínek kontraktu.

Nicméně od začátku války Rusko porušilo prakticky všechny psané i nepsané dohody včetně Ženevských konvencí o neútočení na jaderné elektrárny a další nebezpečná zařízení, humanitární objekty a úkryty civilního obyvatelstva. Zemní plyn z Ruska tedy zatím stále proudí v objednaných objemech, ale otázkou zůstává, co se stane, až dojde na platby, což se očekává na konci měsíce dubna, případně na začátku května.  

Největší ruský exportér plynu Gazprom se nyní navíc stahuje z firmy, která v Německu provozuje rozsáhlé zásobníky plynu, a německé ministerstvo hospodářství uvažuje o vyvlastnění a zestátnění německých divizí ruských energetických společností Gazprom a Rosněfť.

Provázanost ceny plynu a elektřiny

Vysoká cena plynu táhne vzhůru i cenu elektřiny. Většina elektřiny se celosvětově historicky vyráběla a dosud vyrábí v tepelných uhelných nebo jaderných elektrárnách a uhlí stále tvoří významný zdroj pro výrobu elektřiny. V rámci snah o ochranu životního prostředí docházelo k postupnému útlumu využití uhlí k těmto účelům a k přechodu tepelných elektráren na ekologičtější zemní plyn. To zvýšilo jeho spotřebu, poptávku po něm a tím i jeho cenu. Významnější objem spotřeby elektřiny se také začal vyrábět z ropy, což vedlo k jejímu zdražení.

Obnovitelné zdroje jako solární nebo větrné elektrárny nejsou dosud schopny pokrýt spotřebu elektřiny a tepelné elektrárny stále zůstávají v provozu, byť například Německo své uhelné elektrárny uzavírá a odstavilo již tři ze svých pěti jaderných elektráren. Další dvě měly být odstaveny v průběhu letošního roku. S ohledem na současné dění je možné, že Německo tyto své plány přehodnotí. Francie naopak plánuje masivní rozvoj své jaderné energetiky a Česká republika v uplynulých dnech spustila tendr na dostavbu nového bloku v JE Dukovany, který by měl být do zkušebního provozu spuštěn v roce 2036. 

Putinovu válku financuje i Evropa

Od 24. února, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, do začátku dubna státy Evropské unie zaplatily Rusku za odebraný plyn 9,36 miliardy eur (234 miliard korun), dalších 9,53 miliard eur je stála ropa a uhlí. Celkem tedy agresorovi s bezprecedentním chováním jen za šest týdnů poskytly 18,89 miliardy eur (472 miliard korun).

Export ropy a plynu představuje 70 procent celkového ruského exportu, přitom 80 procent všech objemů směřuje do zemí EU a řada z nich, včetně České republiky, jsou na ruském plynu zcela závislé. Některé státy demonstrativně odmítly dodávky ruské ropy, která pak byla nabízena se značnou slevou do Indie, Číny a Turecka.

Hledání nových zdrojů

Ukončení odběru ruského plynu znamená omezení energetické závislosti na rozmarech diktátora Putina a zvýšení evropské bezpečnosti. Cestou je diverzifikace zdrojů. Sama Evropská komise předpokládá, že se dokáže od ruského plynu odstřihnout do pěti let. Proces to ovšem vůbec nebude snadný a vyžádá si ohromné náklady. Nebude totiž jednoduché ohromné objemy donedávna ještě relativně levné komodity nahradit. Kromě Ruska dodává do Evropy zemní plyn ještě Norsko (méně než 20 % spotřeby), Alžírsko (kolem 10 % spotřeby) a v podobném množství i Ázerbajdžán.

Alternativou může být zkapalněný zemní plyn (LNG) dodávaný do Evropy prostřednictvím lodí, jehož největšími světovými dodavateli jsou Spojené státy americké, Katar a Austrálie. S ohledem na způsob přepravy, nutnost dvojího převodu z plynného skupenství na kapalné a zpět a potřeba zařízení k tomu sloužících je cena LNG v porovnání s ruským zemním plynem vyšší. Spojené státy předpokládají ještě do konce roku poskytnout Evropě dodávku 15 miliard m3 LNG. Nejméně do roku 2030 by roční objemy měly představovat kolem 50 miliard m3, což je asi deset procent spotřeby plynu v EU.

Pokud by plyn z Ruska skutečně přestal proudit, český stát by jednal také se zahraničními partnery, se kterými má uzavřené kontrakty o dodávkách plynu. Podle slov ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely ze 3. dubna je Česká republika nejblíže tomu, že bychom do země přiváděli norský plyn přes plynovod NETRA, který by podle propočtů byl v optimálním případě schopen pokrýt něco mezi čtvrtinou až třetinou potřeby země v zimní topné sezoně. Soustava pro přepravu plynu ze Severního moře přes severoněmecký plynovod NETRA a navazující propojení do ČR byla dokončena už v květnu 1997. Vicepremiér Vít Rakušan uvedl, že společnost Net4Gas připravuje napojení České republiky na rakouskou plynovou soustavu, které by mělo začít fungovat do pěti let.  

Litva už se odstřihla, Polsko bude následovat

První evropskou zemí, která zcela přerušila odběr plynu z Ruska, je Litva. Prostřednictvím plovoucího terminálu v Klaipedě dováží zkapalněný zemní plyn. Plovoucí terminál s roční kapacitou 2,9 miliardy m3 Litva provozuje už od roku 2014. Jedná se v podstatě o lodě se zařízením umožňujícím přeměnu zkapalněného zemního plynu na plynné skupenství a jeho vpravení do plynovodu.

Polský premiér Mateusz Morawiecki deklaroval, že ještě v průběhu května také Polsko výrazně omezí nákup ruského plynu. Poláci by v květnu rovněž chtěli úplně ukončit dovozu uhlí z Ruska a do konce roku 2022 zastavit příjem ruské ropy. Polsko malou část spotřeby plynu pokrývá z vlastní těžby, ještě letos by měl být dokončen plynovod z Norska přes dánské území. Na kapacitu 8,3 miliardy m3 plynu za rok se rozšiřuje kapacita LNG terminálu ve Svinoústí, v první polovině roku 2028 by měl být v Gdaňsku k dispozici plovoucí terminál s roční kapacitou 6 miliard m3 plynu.

Slovenský ministr hospodářství Richard Sulík naopak připustil, že by jeho země akceptovala Putinův požadavek na platbu za plyn v rublech.

Co se stane, když Putin dodávku plynu do Evropy přeruší

Evropa se na tuto situaci připravuje a členské státy unie jednají o případných náhradách výpadku s využitím solidárního mechanismu, který mají dohodnutý pro případ, kdy energetické zásobování některé země bude ohroženo. Roční spotřeba zemního plynu v České republice se pohybuje kolem 8 miliard m3. Zemní plyn není součástí Státních hmotných rezerv, plynové zásobníky na našem území provozují soukromé podniky jako je RWE, innogy Energie, Pražská plynárenská, E.ON Energie, ČEZ Prodej nebo MND. Česko má zásoby plynu na 24–30 dní v závislosti na počasí a rovněž má plán na regulaci spotřeby a dodávek plynu, který má celkem deset odběrových stupňů. V první fázi by se omezení dodávek dotklo výrobních podniků. Naopak podnikům zajišťujícím výrobu potravin denní spotřeby pro obyvatelstvo, zpracování potravin podléhajících zkáze, provozům živočišné výroby s nebezpečím úhynu zvířat, výrobě pohonných hmot, spalovnám komunálního odpadu, podnikům zajišťujícím pohon vozidel městské hromadné dopravy, zdravotnickým zařízením, domovům důchodců, základním složkám Integrovaného záchranného systému, asanačním zařízením, krematoriím a České národní bance by dodávky plynu byly přerušeny až podle odběrového stupně číslo 10. Odběratelům z řad domácností by dodávky nebyly regulovány.

Ceny rostly už před ruským vpádem na Ukrajinu

Ceny energií se postupně zvedaly už v průběhu roku 2021. Nejprve pozvolna, od podzimu už raketově, kolem Vánoc trhaly historické rekordy, které po ruské invazi ještě překonaly. Co ale stálo za zdražováním v době, kdy o invazi věděl jen Putina a možná jeho pár věrných? Příčiny byly v podstatě tři: oživování světové ekonomiky po pandemickém útlumu a zvýšená poptávka po energiích, ekologická snaha omezit výrobu elektřiny z uhlí a s ní spojené zvýšení ceny emisních povolenek a konečně odklon Evropy od dlouhodobých kontraktů na dodávky plynu z Ruska a s ním spojené nedostatečně naplněné plynové zásobníky před zimní sezónou.

Pandemie covidu, která přinesla celosvětovou sérii lockdownů a globální hospodářský pokles, se ve svém načasování nešťastně potkala se zintenzivněním snah o ochranu planety prostřednictvím odklonu od fosilních paliv a důrazem na rychlejší rozvoj technologií pro využití obnovitelných zdrojů. Zemní plyn se po přechodné období měl stát akceptovatelným palivem s nižší uhlíkovou stopou než uhlí. Dominantním dodavatelem zemního plynu pro Evropu je bohužel Rusko.

Důsledky zelené politiky Německa

Německo se masivním odklonem od uhlí a od jádra pro výrobu elektřiny dostalo do výrazné energetické závislosti na Rusku. Podíl plynu dodávaného z Ruska činil až donedávna 55 procent, v posledních týdnech jej Německo snížilo na 40 procent. Nicméně německé plynové elektrárny aktuálně vykazují instalovaný výkon 32 gigawattů, do roku 2030 se předpokládalo jeho zvýšení na 43 gigawattů a v roce 2050 měl dosáhnout 73 gigawattů. Tyto plány jsou nyní v troskách.

Zemní plyn byl přitom jako palivo pro výrobu elektřiny v tepelných elektrárnách Evropskou komisí schválen pouze pro omezené období, a proto EU upustila od dlouhodobých kontraktů na dodávku plynu z Ruska, které  považovala za nevýhodné. Přestože Rusko dodržovalo sjednané objemy, proudilo do Evropy už od počátku roku 2021 méně plynu. Důvodem pro toto chování mohly být i obstrukce Německa, které protahovalo schvalovací proces pro spuštění plynovodu Nord Stream 2, kterým měl proudit zemní plyn z Ruska přes Baltské moře do Německa.

Ve světle současných událostí se jako strategický záměr budoucího agresora jeví nápadně nízké stavy plynu v zásobnících, které ruská firma Gazprom provozuje v Německu a v Rakousku. V minulosti v nich před zimou běžně bývaly uložené objemy kolem 8 miliard m3 plynu, loni na podzim to ale byly jen 2 miliardy m3. Nyní už víme proč. V polovině ledna byly evropské plynové zásobníky na 46,8 procenta své kapacity, zatímco v uplynulých letech bývaly v té době naplněné ještě na 60 procent.

Je přitom obvyklé, že po zimní topné sezóně spolu s poklesem poptávky klesá i cena plynu. Za tuto sníženou cenu se nakupuje na následující období a levný plny se vtláčí do zásobníků vyprázdněných po zimě. To se ovšem kvůli omezeným dodávkám ruského plynu nestalo, ceny plynu držely vysoko i ceny emisních povolenek vyhnané aktivitou spekulantů. Na podzim navíc málo foukalo, německé větrné elektrárny pracovaly na zlomku svých kapacit a vzrostla tak spotřeba elektřiny vyráběné konvenčním způsobem. Výrobci elektřiny promítali své náklady na emisní povolenky do cen elektřiny a ďábelský kruh se uzavřel.

K čemu slouží emisní povolenka

Když se státy světa již koncem 90. let minulého století dohodly na globálním řešení klimatických změn zejména snižováním emisí skleníkových plynů, potřebovaly nástroj, který by jim umožnil tento závazek naplňovat a jeho dodržování kontrolovat. A tak v roce 2005 Evropská unie dala vzniknout emisní povolence a obchodování s ní.

Jedna emisní povolenka opravňuje průmyslový podnik vypustit do ovzduší jednu tunu oxidu uhličitého (CO2) nebo její ekvivalent v jiných škodlivinách. Podle takzvané uhlíkové náročnosti konkrétní národní ekonomiky stanovuje Evropská komise celkový objem skleníkových plynů, jaký může jednotlivý členský stát EU za rok vyprodukovat, a určí pro něj množství emisních povolenek. Daný stát pak přidělené emisní povolenky zčásti zdarma, zčásti prodejem v aukcích poskytne producentům skleníkových plynů na svém území. Jedná se o tato odvětví:

– elektrárny s tepelným příkonem nad 20 MW

– teplárny
– ropné rafinérie
– koksovny
– železárny
– ocelárny
– cementárny
– další průmyslová výroba

Počet emisních povolenek přidělených státům se každý rok snižuje, aby podniky byly motivovány instalovat moderní technologie, inovovat a snažit se své emise omezovat. Některé subjekty proto mají povolenek přebytek, jiným se naopak nedostávají, a tak se na evropských energetických burzách zprostředkovává nákup a prodej volných emisních povolenek za tržní ceny.

Emisní povolenka předmětem zájmu spekulantů

Na přelomu let 2020/2021 začalo nové obchodovací období s emisními povolenkami, které končí v roce 2030. A to je právě rok, k němuž se vztahují dílčí cíle programu uhlíkové neutrality Evropy deklarované v Zelené dohodě pro Evropu vydané Evropskou komisí, tedy především 55% snížení emisí CO2 oproti roku 1990. Emitenti v obavách o vysoké budoucí ceny skupují volné emisní povolenky, a tím paradoxně dosahují právě toho, čemu se chtěli bránit. Emisní povolenky se navíc staly předmětem zájmu spekulantů, kteří je nepotřebují pro výrobu, ale využívali je jako investiční nástroj. Jen pro představu, v době svého zrodu v roce 2005 stály emisní povolenky jednotky eur, v dubnu 2021 už to bylo přes 40 €, v létě jejich cena dosáhla 58 €, na přelomu roku 2021 a 2022 to bylo téměř 100 € a nyní jejich cena osciluje kolem 80 €.

Zelená dohoda pro Evropu neboli Green Deal

Evropská komise přijala 14. července 2021 soubor návrhů na urychlení změny politiky EU v oblasti klimatu, energetiky, dopravy a zdanění tak, aby se Evropa stala do roku 2050 prvním klimaticky neutrálním kontinentem na světě a aby se Zelená dohoda pro Evropu skutečně naplnila. Opatření mimo jiné předpokládají:
– čisté ovzduší, nezávadnou vodu, zdravou půdu a biologickou rozmanitost
– renovaci budov k zajištění energetické účinnosti
– zdravé, cenově dostupné potraviny
– rozšíření veřejné hromadné dopravy
– ekologičtější energie a inovace s využitím moderních čistých technologií
– delší životnost výrobků, které bude možné opravovat, recyklovat a opět používat

To vše znamená zvýšený tlak na omezování emisí CO2, masivní odklon od fosilních paliv a přechod na alternativní zdroje energie. Tato transformace vyžaduje značné investice do nových technologií a potřebné infrastruktury, což se opět promítá do cen elektřiny.

Pohled do historie boje proti emisím skleníkových plynů

Již v roce 1997 byla v japonském Kjótu přijata mezinárodní smlouva k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách, ve které se průmyslové země zavazují snížit v letech 2008–2012 produkci takzvaných skleníkových plynů oproti roku 1990 v průměru o 5,2 procenta. Jako skleníkové označujeme plyny v atmosféře Země, které přispívají ke skleníkovému jevu, tedy k ohřívání povrchu planety. Spalování fosilních paliv uvolňuje do atmosféry plyny, které skleníkový efekt zesilují a spolu s dalšími faktory tak vedou ke globálnímu oteplování. Za nejškodlivější se v tomto ohledu považují:

– oxid uhličitý (CO2)

– methan (CH4)

– oxid dusný (NO2)

– hydrofluorovodík (HCF)

– polyfluorovodík (PFC)

– fluorid sírový (SF6)

Kjótský protokol, jak je tento dokument nazýván, podepsali zástupci 83 zemí a účinnosti nabyl v únoru 2012. 

V roce 2015 byla na Klimatické konferenci v Paříži sjednána dohoda o omezení emisí skleníkových plynů po roce 2020 navazující na Kjótský protokol. Pařížskou dohodu schválilo a přijalo všech 195 smluvních strana včetně největších světových producentů skleníkových plynů, jako jsou Čína, USA nebo Indie, a v platnost vstoupila v listopadu 2016. Spojené státy Americké za vlády prezidenta Donalda Trumpa Pařížskou dohodu v listopadu 2020 oficiálně vypověděly, ale jakmile se ujal úřadu prezident Joe Biden, deklaroval znovupřistoupení své země k tomuto dokumentu a od února 2021 se USA znovu cítí vázány podmínkami smlouvy.

V roce 2019 Evropská komise představila balíček opatření, který by měl Unii zajistit přechod k udržitelnému, ekologičtějšímu hospodaření pod názvem Zelená dohoda pro Evropu „European Green Deal“. Transformací ekonomiky a společnosti EU má být v oblasti klimatu dosaženo těchto cílů:
– do roku 2030 snížit čisté emise skleníkových plynů o 55 procent oproti roku 1990
– do roku 2050 dosáhnout nulových čistých emisí skleníkových plynů
– oddělit hospodářský růst od využívání přírodních zdrojů

Tento záměr předpokládá řadu opatření, především úspory energií a využívání především ekologičtějších a obnovitelných zdrojů energie.

Současný geopolitický vývoj vyvolal s ohledem na Green Deal dva protichůdné názorové proudy. Zastánci jednoho tvrdí, že chování Ruska jasně potvrdilo správnost urychleného odklonu od fosilních paliv směrem k nezávislosti na jejich dodavatelích a k obnovitelným zdrojům. Příznivci druhého naopak poukazují na nutnost přehodnotit cíle Green Dealu minimálně pokud jde o jeho harmonogram.